Z Bohdalic do Borodina

Tento rok si připomínáme 200.-sté výročí tažení Napoleonských vojsk do Ruska, které vyústilo ve velkou jednodenní bitevní srážkou u vesnice Borodino asi 130 km před  Moskvou. Rekonstrukce této události se rozhodlo účastnit a využít tak pozvání místní mezinárodní historické asociace i několik desítek historicko-vojenských nadšenců z České republiky, zejména z Moravy a jeden blázen z Bohdalic.

Všeobecně se očekávalo, že oslavy budou velkolepě pojaté, neboť Rusové si na své vojenské historii zakládají. Každopádně povědomí o vlastní historii stále staví na nejvyšší piedestal lidských hodnot, což se u nás poslední dobou už tzv. moc nenosí. Většina z nás však chtěla poznat velikost a sílu ruské většiny (účastníků), což se například při rekonstrukci bitvy u Slavkova snad nikdy nemůže poštěstit, neboť tam je vždy heroická záplava francouzských nadšenců - proč ne, když zde Francouzi zvítězili.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

V dnešní době jsme si zvykli, že překonávání hranic a vzdáleností není již žádný problém, ovšem tak jako kdysi Napoleona (a taky Hitlera) ba i současného návštěvníka Ruska zaskočí mnohá specifika, která se ani po staletí nemění. Už získání víz bývá mnohdy problém, což pro naše nadšence pracně vyřizoval obětavý kamarád Boko z Brna a muzeum v Borodině posléze potvrdilo. Při cestě jsme se pak také potýkali s problémem převézt přes hranice repliky zbraní a dvou děl. Také ze strany ruských organizátorů jsme nezískali potřebné "bumážky" (i když byly přislíbeny) takže kratší cestu přes Bělorusko nebylo nakonec možné vykonat a po osmi hodinách čekání a propuštění našeho vyjednavače Boka (který se v zoufalství vidiny cesty zpět snažil celníky podplatit!) jsme byli vráceni z Běloruska zpět do Polska. Do pasu jsme získali neobvyklé razítko "anulirovano".

Jelikož jsme měli bojovat v ruských barvách, rozhodli jsme se dostat do "svých řad" stůj co stůj. Přes Litvu jsme dorazili k lotyšským hranicím, kde opět zjišťovali naši trpělivost a odhodlanost dostat se do Borodina. Po 17-ti hodinovém vyplňování různých deklarací jsme byli zcela zjihlí jako beránci vpuštěni do Ruska, kde jsme již očekávali cokoliv. Podezřívám celníky, že to byl záměr, v podstatě něco jako průprava na pobyt v Rusku. Cesta nám tak trvala skoro čtyři dny! Jak jsme se později dozvěděli, neměli všichni takové "štěstí" jako my a mnozí nebyli i přes víza přes hranice vpuštěni!!! Jednalo se o Čechy i Francouze, inu kdo ví v jakých barvách měli bojovat a zdali to opět nebyl záměr…

Muzeum Borodinských panoramat v Moskvě

Při zastávce v Moskvě jsme nemohli vynechat muzeum "Borodinských panoramat", které bylo slavnostně oděno do moderního hávu 200.-stého výročí v podobě moderní expozice s interaktivními prvky. V kupoli muzea, z ostrůvku pro návštěvníky bylo možné shlédnout panorama celé bitvy. Celkovou názornost doplňovaly elektronické dotykové obrazovky, které přesné informovaly, kde a jaký sbor se nacházel a jaký měla celá bitva průběh. Názornost, zvukové kulisy, uniformy, předměty každodenního vojenského života (jako například amputační kufřík) a přívětivost prodavaček suvenýrů nás naladila na celou rekonstrukci bitvy. I když vytrvale pršelo a pršelo.

Borodino

Sice jsme do Borodina dojeli s několikadenním předstihem, avšak Rusové nijak s konečnými úpravami nepospíchali. Pomníky se betonovaly na poslední chvíli, kupole klášterního kostela ještě čekala na poslední pláty mědi, uvnitř zasychala čerstvá malba a ikonstas doposud nebyl upevněn. Turisté se trousili a řemeslníci v klidu pokuřovali své cigarety.

Samotný klášter má velmi zajímavou a pro nás středoevropany i neobvykle mladou historii. Jeho osud je spjat jak jinak než s bitvou. Po vydání manifestu cara Alexandra I. roku 1816 o ukončení války, na místě tzv. Bagrationových fleší (obranné dělostřelecké valy) kde zemřely tisíce vojáků při obraně levého křídla, nechala vdova po padlém generálovi Alexandru Tučkovi, se souhlasem a za finanční pomoci samotného cara vystavět nejprve kostel. Za dalších 20 let zde byl založen Spaso-Borodinský klášter. V době vlády bolševiků byl uzavřen a roku 1992 byl opět obnoven.

Den před bitvou pak pro změnu všechny hlavní památníky (konečně dokončené) uzavřely z bezpečnostních důvodů, neboť měl přijet samotný prezident Vladimír Putin. Asi 15 000 policistů hlídalo celý prostor a samotní účastníci bitvy, kterých bylo asi 3500, museli procházet osobní prohlídkou.

Historický tábor

Naše nemalá česká delegace v počtu tří desítek osob byla utábořena v historickém táboře ihned vedle bojiště, nerušena civilizací moderního tábora nad areálem. Podmínky táboření byly přísně-dobové. Vše se muselo vrátit 200 let nazpět: moderní prohřešky jako paštika v konzervě se musely tajně uchovávat ve stanech a konzumovat maximálně tajně! Rusové měli vždy výbornou pohanku se zeleninou a masem, také vodku a čaj. Dobové nádobí, vaření dobových jídel na ohni, uniformy a šaty, fajfky, cínové korbely, spaní na slámě, ale také nedostatek jídla, vody, ruské nemoci (především průjem, to však snad každý návštěvník Ruska zažil) - to vše patřilo k historickému táboru. Organizace trošku pokulhávala, neubralo nám to však na zážitcích. Mělo to však svoje kouzlo, i ten mráz v noci kdy nám zamrzla voda.

Bitva

Nastal den velkolepé rekonstrukce. Bylo zataženo a často pršelo, pro lidi i koně to byl celkem nebezpečný terén. Samotný prezident Vladimír Putin navštívil nejen bitvu, ale pietně se také poklonil u velkého památníku obětem války. Za tímto památníkem se také nachází hrob knížete Bagrationa, který byl v bitvě zraněn a později také na následky zranění zemřel.

Rekonstrukci přihlíželo podle odhadů od padesáti do sto tisíc diváků, přičemž každý musel projít bezpečnostními rámy a prohlídkou příručních zavazadel. Také již přicházeli od brzkého rána a bitva začala v pět odpoledne! Patrně byli všichni prezidentovi vděčni za tato přehnaná bezpečnostní opatření.

V okolí bitevního pole tak nastala zvláštní situace, takřka vše bylo uzavřeno, veřejnost byla vpuštěna pouze do vytýčených "ohrádek" a hlídána všudypřítomnou policií. To vše však vynahradil pohled na uniformované muže, ve velkém počtu i ženy, "vypucované" jezdce na koních, kterých asi bylo kolem 350. Bitvě přihlížel samotný Kutuzov na straně jedné a na druhé Napoleon. Opodál sledovali boj ruské šlechtičny v tradičních či dobových empírových šatech, ale též nezbytné markytánky.

Ve skutečnosti se bitva udála dne 7. září našeho kalendáře (26. srpna juliánského kalendáře) a byla jednou z největších nejkrvavějších jednodenních srážek té doby. V podstatě neměla vítěze, obě strany utržily velké ztráty (uvádí se 60-90 000 padlých), že neměly náladu válčit dál. Utkalo se zde takřka čtvrt milionu vojáků na obou stranách (pro zvídavé na straně Francouzů asi 86 000 mužů pěchoty, 28 000 kavalérie, 16 000 artilérie s 587 děli, celkem 130 000 vojáků. Na straně ruské 72 000 mužů pěchoty, 17 500 kavalérie, 14 000 artilérie s 640 děli, dále se účastnilo 7 000 kozáků a asi 10 000 domoobranců, celkem 120 500 vojáků).

Napoleon se cítil jako vítěz a očekával podepsání míru v Moskvě. Zato Kutuzov zaujal taktiku vyčkávání. Jen Rusové (a posléze i návštěvníci Ruska) znají, co umí ruská zima. Ostatně, když už mrzne v srpnu v noci, což zaskočilo i nás, co mohlo čekat Francouze v listopadu 1812…..

Cesta domů

Ale vraťme se do současnosti: uzavírky silnic, davy lidí, kolony aut a rozmáčený terén nám komplikoval večerní odjezd z bojiště domů. Bylo nutné dopravit děla k autobusu, rozebrat je, sbalit mokré stany a pak nalodit naše špinavé a unavené maličkosti. Spěchali jsme, protože jsme ještě chtěli navštívit cestou domů místo totální porážky a likvidace Velké Napoleonovi armády - kde jinde než u řeky Bereziny. A také nikdo nevěděl, co bude na hranicích a navíc většina z nás už musela nastoupit do práce.

V podstatě jsme sledovali cestu ústupu Napoleonovi armády, což se dělo v říjnu a v listopadu 1812, kdy Napoleon pochopil, že mír s ním nikdo nepodepíše a byl nucen opustit vypálenou Moskvu po cestě bez zásob. K řece Berezině se dostal ve dnech 26. až 28.(29). listopadu. To už byla ruská zima v plném proudu. Ruské oddíly pomalu, ale jistě formou partyzánské války napadaly ustupující francouzská vojska. Zbytek dokonala ruská zima, specifika zdejší přírody, hlad a nemoci. U Bereziny Velká Napoleonova armáda utržila další obrovské ztráty, ze kterých se již nikdy nevzpamatovala a ústup se změnil v útěk (řeku překročilo údajně jen 60 000 vojáků). Do Paříže se vrátil se již její zlomek, asi 30-40 000 mužů.

Při pohledu na ruské řeky, nevyjímaje řeku Berezinu snad každý musí pochopit, ba i politovat francouzské vojáky jak šílený musel být jejich konec. Zima, hlad a studená řeka, která ještě než začala, přivítala rozbahněným břehem a pak dlouho nekončící voda s následným dalším širokým rozbahněným břehem. Napoleon zde sice rozkázal vystavět dva mosty, ovšem jeden nevydržel tíhu přepravovaných děl a druhý při útoku ruských vojáků nechal spálit.

A na druhé straně čekal děla, která dorazila ty, co to zvládli…

Jakýsi génius loci nás stále provázel. Pobyt v historickém vojenském táboře v nás zanechal spoustu empatií s vojáky z jakékoliv strany… Někteří se dokonce rozhodli pro povrchový sběr (měli tu pěkné zorané pole), což se ostatně dělo i v okolí Borodina. Dodnes okolí řeky Bereziny zdobí desítky památníků z různých dob, i ty jsme zastihli ve stavebním ruchu, zajisté příprava na listopadové výročí.

Při cestě zpět nám vyšel čas navštívit pevnost Brest, která byla takřka totálně zlikvidována nacistickou armádou při napadení Sovětského svazu v červnu 1941. Dnes se pyšní titulem "Pevnost hrdina" (i zde probíhal "povrchový" sběr, buďme rádi, že z pevnosti stále ještě něco zbývá, chraň Bůh památky před takovými sběrači!). Brest se nachází již v Bělorusku, přes které jsme nerušeně projeli (díky unii Ruska a Běloruska) a očekávali jsme na hranicích již cokoliv, ve skrytu duše tu lepší variantu - že nás pustí zpět do Polska. Druhá horší byla návrat a zpět přes pobaltské republiky. Tentokrát jsme čekali snad jen dvě hodiny. Pravděpodobně zapracovala i vůně borodinského historického ležení, kterou jsme neměli kdy ani jak smýt. Všichni do jednoho máme zadek jako prkna - po těch tisících kilometrů tam i zpět. Snad nikdo, kromě nás v autobusu, si nedovede představit, jak rádi jsme se ocitli na území Evropské unie. O to víc si vážíme, jak dobře si dnes žijeme a na co si to vlastně pořád stěžujem!